pondělí 28. října 2019

Proč ztrácíme motivaci k učení

"Ta vaše škola je hrozně neseriózní. Furt se jen flákáte."

Jsem v druháku na vysoké a do školy chodím na 2,5 dne týdně. Skoro všechny zkoušky jsem měla minulý rok hotové už v zápočtovém týdnu a na první pokus. Přesto teď učení věnuju víc vlastní energie a pozornosti, než za celé roky gymplu. Tam jsem se sice kroutila za lavicí 5 dní v týdnu, ale od první ranní hodiny jsem myšlenkama lítala úplně někde jinde. Když jsem potom odpoledne dorazila domů, to poslední na co bych měla chuť, bylo učení.

Dneska je to jinak. Na přednáškách ve škole sice občas vypnu, ale necítím k učení žádný "odpor", jako roky předtím. Naopak. Ještě po cestě tramvají domů si v aplikaci na mobilu projíždím slovíčka. Učím se sama od sebe další jazyk navíc. Snažím se vzdělávat i v jiných oblastech, hledám si informace, snažím se chápat souvislosti událostí okolo mě. A všechno to má jediný důvod: Mám motivaci. Takovou, kterou mi nikdo nemůže vzít, ani mi ji uměle dodávat.

Vychází totiž zevnitř.


(zdroj fotky: pexels.com)

Tak to máš dobrý, že víš, co chceš

Motivace teenagerů ke studiu. Takové bylo téma mojí "seminárky" (SOČky) na gymplu. Pustila jsem se do něj z jednoho hlavního důvodu - já sama motivaci dostudovat na gymplu dost postrádala. Zajímalo mě, jak to vnímají ostatní, jaká je jejich motivace a co by jim při studiu pomohlo.

Výsledky dotazníku nakonec dopadly v podstatě tak, jak jsem očekávala. Všichni jsme se shodli na tom, že by nám bodla větší volnost ve volbě předmětů, víc praktických ukázek, propojení učiva s reálným životem a "narušení" každodenního stereotypu. Přece to jde dělat i jinak, než jen mlčky sedět za lavicí, nebo ne?

Co bylo ale zajímavé, i přes to všechno jen maličká část z nich odpověděla, že se nerada učí. Zároveň ale ještě menší část řekla, že se obecně ráda učí všechno.

Když jsem prezentovala práci před učitelskou komisí ve škole, vysvětlovala jsem, že i podle dotazníku má každý nějaký svůj zájem, k něčemu tíhne víc, a něco je pro něj zase nudnější nebo náročnější. Sama jsem měla vždycky mnohem radši jazyky a zeměpis, a už tenkrát jsem věděla, že minimálně učivo z fyziky a chemie nikdy v životě nevyužiju. Když jsem tohle řekla, jedna z učitelek se na mě povýšeně usmála: "Tak to máš teda dobrý, že už teď víš, co nebudeš potřebovat".

Celá komise se pousmála stylem "Ale však ona je ještě malá holka (bylo mi 16), která nic neví o životě."

Po téhle (a pár dalších) scénkách moje motivace klesla ještě o něco níž.


Školní systém vs. vzdělávání

Počátky školství v Česku sahají až do počátků 9. století. Povinně se ale začalo chodit do školy až v roce 1774. Cílem bylo tehdy vychovávat poslušné poddané, spíš než podporovat svobodně a kriticky myslícího člověka.

Od konce osmnáctého století, prošla Česká republika obrovským množstvím změn. Byla otřesena druhou světovou válkou i komunistickým režimem. Školství se ale přesto v mnoha ohledech od dob Marie Terezie nezměnilo - hlavně jeho způsob motivace systémem odměn a trestů. Ty ve školním prostředí představují především známky, poznámky a komentáře učitelů, které se otisknou na cár papíru na konci roku.

Mně byly známky vždycky víceméně jedno. Ze začátku to možná byl thrill, sbírat jedničky na testech, ale postupem času se nějak vypařil smysl toho všeho. I když o tom učitelé tenkrát silně pochybovali, mně už tenkrát bylo naprosto jasný, že řez jehlanem, pozorování prvoků (první biologicky znějící věc, co mě teď napadla - fakt netuším, co jsme v těch cvikách do půl páté odpoledne dělali) pod mikroskopem nebo určování druhů vedlejších vět už nikdy v životě nevyužiju.

Nešlo o to, že bych byla lajdák, který nemá o nic zájem. Nebo byla prostě hloupá. Jen mě to celé trochu (dost) mrzelo.
Vadilo mi, že trávím většinu týdne zavřená ve škole, namísto toho, abych se učila něco užitečného, smysluplného, co by mě někam posunulo a při čem bych mohla rozvíjet svoje schopnosti. Přišlo mi směšný, když jsem dostala na vysvědčení jednou dvojku z češtiny (právě kvůli vedlejším větám a podobným nesmyslům), když jsem už tehdy psala příležitostné placené články. A ještě víc mi vadilo, jak jsem postupem času ztrácela svou touhu po učení.

"Co to znamená hodně se učit? To znamená umět dobře zopakovat probranou látku. Teď by nám už z toho slova mohlo být jasné, že ta látka je nějak probraná. Ono už to není celé!" (Jaroslav Dušek, 4 dohody)




(zdroj fotky: pexels.com)

Vnitřní vs. vnější motivace

Ať už děláme v životě cokoliv, potřebujeme k tomu dostatečnou dávku motivace. Ta může být buď vnější nebo vnitřní.

Vnitřní motivace vychází z člověka samotného. "Stačí" k ní, aby nám činnost přišla zajímavá, smysluplná a měla nějaký přínos pro nás nebo naše okolí. Pokud třeba milujete čtení, nikdo na vámi nemusí stát a postrkovat vás, ať konečně tu knížku otevřete. Vaše motivace nezáleží na ničem zvenčí - jen na vás samotných.

Vnější motivace je vyvolána okolím. Obecně funguje na principu odměn a trestů - ať už mají jakoukoliv formu. Odměnou můžou být peníze, známky ve škole, věcné odměny, ale taky odměny jako pochvala nebo úsměv. Pod trestem si můžeme představit třeba snížení platu v práci, špatné známky ve škole, nebo naopak hrozba, že nezískáme slíbenou odměnu.

Krásnou ukázkou vnitřní motivace jsou malé děti. V prvních pár letech života se učí tolik nových věcí - a nikdo je k tomu nemusí nutit. Nebo vám copak někdo vyhrožoval, že pokud se nenaučíte okamžitě chodit, dostanete na zadek?

Svoboda v učení

Když jsem před víc jak rokem odmaturovala a nastoupila na vysokou, velká část mých bloků z učení zmizela. Najednou nade mnou totiž nestál nikdo, kdo by mi opakoval "jestli se tohle nenaučíš, tak neodmaturuješ", hrozil vyvoláním k tabuli nebo přepadovou písemkou. Právě naopak - všichni nám vtloukají do hlavy, ať se věnujeme tomu, co nás baví a že to celé děláme pro sebe. 

Už jen fakt, že jsem tam ze své vlastní vůle a můžu s tím kdykoliv seknout (což nemám v plánu), je pro mě vlastně hrozně motivující.

A tak se učím. Nejen indonéštinu, kterou studuju na vysoké, ale i spoustu dalších věcí. Italštinu. Grafiku. Copywriting. Jógu. Meditaci. Všímavost. Zvládání emocí. Ztišení mysli. Jak mít ráda sama sebe. Jak žít.

Ono to tam uvnitř pořád je - ta touha učit se něco nového, objevovat, hledat nové výzvy. Jen ji občas musíme pod nánosem bloků ze školních lavic najít.

8 komentářů:

  1. Pěkně napsané, ten přístup, že se člověk nechce učit něco, co ví, že potřebovat nebude jsem měla úplně stejný, protože jsem taky věděla, co chci dělat. Teď po několika letech ale trochu lituju, že jsem u nějakých věcí nedávala víc pozor. Problém je ale v tom, že nám ve škole nikdo nikdy neřekne a ani neukáže ten důvod, proč se danou věc učíme. Prostě to jen máme umět a hotovo. Nikdo těm dětem neřekne, že pokud chcou mít úspěšnou firmu, je důležitý chápat principy v matice, že až jednou budou chtít vymyslet svůj vlastní produkt, bude se jim ta deskriptiva a metody zobrazování hodit a nebo až pojedou na cestu kolem světa, budou rádi za informace ze zeměpisu a přírodopisu. A knížky? Čtení je tak úžasné, ale kolikrát nám řekli, že neexistují jen knížky s příběhama, ale i dost zajímavý knížky, díky kterým se můžeme ještě více dozvědět o tom, co zajímá nás. Bohužel takhle to školství zatím je nastaveno a jen tak se to asi nezmění :/.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já na jednu stranu lituju, že některým věcem jsem se víc nevěnovala, a zároveň na některé nekašlala ještě víc. Nakonec umím trošku od všeho a vlastně nic pořádně.

      Vymazat
  2. Anonymní8:27 dop.

    Ahoj,
    s tímhle článkem naprosto souhlasím. Sama jsem ve třeťáku na gymplu, tedy v době, kdy nás všichni straší maturitou a ročníkovou prací (soč). Přitom většina spolužáků včetně mě ví, jakým směrem se alespoň přibližně chce ubírat. Tenhle rok má kromě stupňujících se blbostí (výpočet potenciální energie protonů...) jednu výhodu. Mohli jsme si zvolit semináře, kam chodí zájemci o předmět z paralelních tříd. A co jsou moje oblíbené hodiny? Právě semináře, kde se sejde skupina lidí, která se zajímá o stejnou věc. Atmosféra se rázem zlepší a v probírané látce se orientujeme lépe. Narozdíl od obyčejných hodin založených na správném memorování informací, kterým spousta lidí nerozumí. Už jsem si na tenhle přístup taky zvykla. Některá látka mě opravdu nezajímá a jdu si jen pro jedničku. Pro jedničku s minimální snahou a odporem. A takto bohužel vznikají jedničky u mnoha studentů středních škol. Navíc si většinu dne odsedím ve škole, kde jako produktivní považuji dva předměty. A až odpoledne přichází doba aktivit, kdy se rozvíjím a zlepšuji. Bohužel za cenu toho, že v sedm večer už nemám tolik energie, kterou jsem ztratila právě dopoledním koukáním na film z roku 1510 atp. Doufám, že se vývoj našeho školství zlepší. A modlím se za vysokou školu, abych právě tam tu opravdovou motivaci cítila v co nejvíce předmětech. Eliška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář :) My jsme měli semináře až v maturitním ročníku, což mi přišlo padlý na hlavu, protože ve třeťáku jsem dostatečně jistě věděla, že takhle pokročilou chemii nebo matiku určitě nevyužiju. A přesně jak říkáš, my měli semináře až pozdě odpoledne, kdy jsem už skoro usínala, i když mě ta látka bavila.

      Vymazat
  3. Ono je to s tím trochu těžší. Já měla stejný problém, dokonce si myslím, že to, cos zjistila v dotazníku, je vlastně to, co by chtěla většina studentů. Na druhou stranu respektuju to, že vědět něco obecně je přínosné, opravdu to využiješ, jen ne v práci, ne v takovém množství a samozřejmě ne vše. Zase je pravda, že nějaký trochu jiný přístup by se hodil. Na gymplu máme semináře a ty byly docela fajn, protože ses někam zaměřila. Ale vytížení ve čtvrťáku bylo mnohem větší a sobeckost učitelů byla podle mě přehnaná. Proto pak motivace ubývá a místo toho, abych věnovala víc času tomu, co chci, tak věnuji nějakou - stále poměrně velkou část tomu, co nepotřebuju, jen musím. A tudíž se nerozvíjím v ničem, jen učím. Je mi líto, že na tebe takhle učitelky při zkoušce nahlížely místo toho, aby naopak byly vůbec rády, že tě něco takového zajímá a že se jim to může hodit. (Ale to ne, to někteří učitelé začnou brát zodpovědně až při kontrolách.) V takovém případě je fakt považuji za hloupé. Navíc své zaměření znát můžeš, proto nechápu, proč by někdo něco takového tvrdil.

    Velmi zajímavý článek. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím rozhodně souhlasím. Všeobecný přehled je určitě důležitý, jenže mám pocit, že v tomhle mi gympl moc nepomohl. Ukázkou toho je třeba historie - namísto toho, aby se věnoval větší důraz moderním dějinám, komunismu apod., do nekonečna jsme podrobně probírali pravěk, řecko-perské války, Přemyslovce a podobně...

      Vymazat
  4. Pěkně napsané. Bohužel ani na VŠ jsem necítil větší motivaci. Pořád tam bylo několik předmětů, které byly těžké a ne vždy tak hodně podstatné nebo zbytečná ztráta hodin, protože byly zastaralé či nepotřebné. Takže to bylo stejně o tom, mám se věnovat víc těm předmětům, co mě baví nebo těm x předmětům, které ohrožovaly mé další působení ve škole.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chápu. My máme teď výhodu i v tom, že spousta předmětů je neoficiálně "nepovinná" - jít tam v podstatě nemusíš, ale musíš se to doučit doma, což mi naprosto vyhovuje :) Protože ono sedět v škole fakt občas není ten nejefektivnější způsob učení.

      Vymazat

F