pondělí 12. srpna 2019

Zítra už tě nemiluju

„Každý den byste měli mít možnost rozhodnout se, jestli má ve vztahu dál smysl pokračovat“ 

Půl roku po přednášce Venduly Kociánové mi pořád v hlavě leží tahle myšlenka. Jakmile s někým vstoupíte do vztahu, jako by se automaticky očekávalo, že spolu chcete být do konce života. Vztah se ale průběhem času mění, stejně tak jako se měníme my sami. A i krásný vztah plný lásky se může stát absolutně destruktivním.




„Já tě nechápu. Jak to můžeš brát, že nevíš, jak to s vámi bude za měsíc? Přece když spolu chodíte, tak byste spolu měli chtít být i v budoucnu, ne?“

Když jsme se před rokem s přítelem dali dohromady, slyšela jsem tyhle názory z více stran. Je pravda, že náš vztah od začátku byl a pořád je dost nestandardní – náš věkový rozdíl a 1000 km vzdálenost (z Olomouce do Milána je to podle Google map 1070 km) … na tom není úplně jednoduché stavět. Oba jsme to ale od začátku brali stylem, že „teď je to fajn, ale co bude za měsíc/za rok/za 10 let je ve hvězdách“. Ať už si totiž člověk v hlavě vytvoří jakoukoliv představu, ve skutečnosti nikdy vlastně nemůže vědět, jak se vztah bude do budoucna vyvíjet.

Věřím, že pokud se lidi mají rádi a je jim spolu dobře, dojdou do bodu, kdy začnou doufat a věřit v to, že jejich vztah opravdu bude trvat věčně – nebo alespoň co nejdéle. Sama v to doufám a často si v myšlenkách plánuju, kde bychom mohli být za pár měsíců, let, jako asi každá holka si představuju svoje svatební šaty, svůj vysněný dům… a doufám, že to vyjde. 

Přesto podle mě není možné nic takového slibovat a být si tím jistý. Vždycky mi třeba přišlo krásné, jak si lidi v romantických filmech na svatbě čtou své svatební sliby – o tom, co na sobě tolik obdivují, proč se do sebe zamilovali, jak se budou v manželství chovat a jak se budou milovat až do konce svých dnů… Je to krásné. A věřím, že v ten moment tomu naplno věří. Nedokážou si představit, že by to někdy bylo jinak. Nebo o tom prostě neuvažují. V ten moment to myslí vážně… ale vědí, co slibují?

„- Lidi občas něco slíbí, ale neuvědomí si, co to slibují.
- No jasně. Jenže přes to všechno sliby dodrží. To je láska. Láska je přes to všechno dodržet slib. Ty nevěříš na pravou lásku?“ 
(Hvězdy nám nepřály, John Green)

Mileniálská generace je v tomhle ohledu trochu extrémní. Trpělivost není zrovna naše silná stránka. Když se něco pokazí, máme tendenci to vyhodit a pořídit si nové – ať už jde o díravé tričko, rozbité sluneční brýle nebo partnerský vztah. Všechno je u spousty lidí tak nějak na jedno použití. A jakmile to začne skřípat, ani se nesnažíme to opravit. Prostě to vyhodíme. Vycouvám, utečeme, zapomeneme.

„Cokoliv nestojí za práci, nestojí za to dělat dobře.“ – Elias Schwartz 
(z knížky Všechno, co opravu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce od Roberta Fulghuma)

Na druhé straně stojí lidé, kteří mají zafixované heslo „Vydržet.“ Jako by ho měli vytetované na očních víčcích. Drží v práci, která je nenaplňuje, nedává jim smysl, nepřináší požadované množství peněz. Drží se místa, které jim nedovoluje se nikam posunout a drží ve vztahu, který oba partnery vnitřně vysává. A tak se snaží ze všech sil vydržet, přetrpět to, přežít, dožít… Pořídí si děti, díky kterým je ze vztahu ještě těžší odejít, a nevědomky jim vtloukají do hlavy stejnou mantu: „Vydržet. Ať to stojí, co to stojí.“ 

Kde ale najít hranici mezi tím, kdy je vztah ještě možné opravit, a kdy už je lepší to skončit? 

2 komentáře:

  1. Podle mě tu hranici člověk pozná. Pokud člověka ten vztah spíše vyčerpává, netěší se na toho druhého a jen myšlenka na trávení času spolu člověka obtěžuje, tak je jasné, že vztah už dávno skončil a je jen uměle udržován.
    Pokud se lidi jen občas hádají a někdy si řeknou něco, co řečeno být nemělo, tak to podle mě stále jde opravit :)
    Přeji tobě i příteli spoustu štěstí a lásky :)

    Gabux | Poslední článek

    OdpovědětVymazat

F