pondělí 1. července 2019

Kdo je zodpovědný za tvůj život?


Na gymplu jsme měli předmět, který se věnoval osobnímu rozvoji. I díky tomuto předmětu a „filozofii“, kterou se škola pyšnila, jsem si ji vybrala. To, že všechen osobní rozvoj a individuální přístup platí jen na dva předměty a na jednorázové každoroční akce, mi došlo po pár prvních týdnech…Nicméně v tomto předmětu se každý den řešilo určité „rozvojové“ téma. Jedním z nich byla (z)odpovědnost. „Napište si na kousek papíru, za koho jste v životě zodpovědní“, zněl úkol. Všichni se pustili do vymýšlení – jsme zodpovědní za své rodiče, za sourozence, za kamarády…

Chvíli jsem přemýšlela. A nakonec jsem na papír napsala: „Za sebe.“

 

Později jsem přemýšlela, jestli to neznělo sobecky. Všichni navymýšleli spoustu lidí, za které cítí zodpovědnost. Nikdo ale neuvedl sám sebe. Pokud máme zodpovědnost za tolik lidí a tolik věcí … kdo má potom zodpovědnost za nás?

Proč se zříkáme zodpovědnosti

Zodpovědnost za sebe sama znamená zodpovědnost za celý náš život. Za naše volby, rozhodnutí, za to, jaký život žijeme, jestli si tvoříme náš sen, nebo jen následujeme druhé. Někdy je to tak jednodušší – zříct se vlastní zodpovědnosti a nechat za sebe rozhodovat někoho jiného. Nechat se navést, nebo spíš natlačit, někam, kde sami vlastně vůbec být nechceme. Ať už jde o práci, školu, vztahy nebo životní styl. Je prostě jednodušší poslechnout něčí radu nebo příkaz, nechat se vést, a když náhodou něco nevyjde, zanadávat si a svést vinu na svého průvodce. My přece za nic nemůžeme. To on za mě rozhodl – a rozhodl špatně.

O muži, který nevěřil v lásku

Pokud se zřekneme vlastní zodpovědnosti, nikdy si nedokážeme vytvořit život, který bychom si přáli. Budeme žít jen životy druhých, necháme sebou manipulovat a budeme předpokládat, že pocit štěstí, uspokojení i láska vychází odněkud zvenčí. Že nám je musí někdo dodávat – a jakmile přestane, najednou nevíme, co sami se sebou dělat, protože neumíme ten zdroj najít uvnitř sebe.

Dokonale to popisuje příběh z knížky Láska, vztahy, přátelství od Dona Miguela Ruize. Vypráví o muži, který nevěřil v lásku. Dlouho se ji snažil najít, ale nakonec své hledání vzdal a sám sobě namluvil, že láska neexistuje. Říkal, že láska je jako droga, protože poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem, bez kterého nejsme schopni fungovat. V páru je vždy jeden narkoman – ten, kdo lásku více vyžaduje, a jeden prodavač drog – ten kdo ji tolik nepotřebuje. Narkoman žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku své drogy. Je ochoten udělat cokoliv, aby ho partner neopustil…


Jednoho dne se muž procházel po parku potkal na lavičce krásou plačící ženu. Posadil se k ní a zeptal se, co se stalo. Žena mu řekla, že pláče proto, že láska neexistuje a pověděla mu o jejím ztroskotaném manželství, ve kterém zůstávala jen kvůli dětem. Muž měl radost, že někdo vidí svět jako on. Začali si spolu dobře rozumět a stali se z nich přátelé. Po nějaké době muže napadlo, že k ní možná opravdu cítí lásku. Ale je jiná. Není taková, jak ji popisují básníci nebo náboženství, protože se za ni necítil zodpovědný. Nic si od ní nebral, nepotřeboval, aby se o něj starala, neměl potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Cítili se spolu dobře, měli se rádi. Respektovali navzájem svůj způsob myšlení a cítění, nežárlili na sebe, a nezáviděli si své úspěchy.
Když se svěřil ženě, ujistila ho, že to cítí stejně – že láska možná existuje, jen je jiná, než jak ji popisují básnici nebo náboženství. Rozhodli se, že spolu budou žít jako milenci a jejich vztah byl stále silnější a stále plný lásky. Muž měl pocit, že je to zázrak. Jednoho večera se díval na oblohu a byl tak plný lásky, že se mu do dlaní z nebe snedla nádherná hvězda. S radostí se ji rozhodl věnovat své ženě, jako důkaz toho, jak moc ji miluje. Když jí ale položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků…
A tak dnes chodí po světě starý muž, který znovu tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jeho krásná žena, která pláče po hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností ji upustila. (volně převyprávěno)

Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z něho samotného, z jeho vlastního zdroje. Když věnoval odpovědnost za své vnitřní štěstí, za svou lásku a za svůj život své ženě, pocit zmizel. Ona za jeho štěstí nedokázala být zodpovědná, stejně tak jako on nemohl být zodpovědný za ni…

2 komentáře:

  1. Moc se mi ten článek líbí. Myslím si, že nejdřív by si spousta lidí měla uvědomit, co to vlastně je zodpovědnost. Upřímně třeba když mám úzkosti, tak můj milý je z toho hrozně nešťastný zoufalý, že mi nemůže/neumí pomoct. A mě to děsí. Není to jeho zodpovědnost, ale moje. Rodiče jsou taky za děti zodpovědnosti do určitého věku.
    S tou zodpovědností se potom nese i pocit viny. Můžu být já šťastná, když se mé kamarádce zrovna nedaří? A tak to prostě je. Lidi se bojí myslet sami na sebe, ale ve výsledku to dělají. Nechtějí, aby si o nich někdo myslel něco špatného... to je svým způsobem taky hrozné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, můžeme se snažit navzájem pochopit a podporovat se, ale s některými věcmi se prostě musíme vypořádat sami a nikdo to za nás neudělá.

      Vymazat

F