pondělí 29. července 2019

Dynamická meditace pro klidný život

Pod pojmem meditace si stále mnoho lidí nejčastěji představí "vysoce duchovního" mnicha, secícího někde v horách se zavřenýma očima v tureckém sedu a naprosté tichosti a klidu. Meditace je ale spíše stavem mysli, než samotnou ativitou. A ta "pravá" meditace může přijít zrovna v momentě největšího chaosu.



Jsem člověk, který má věčně hlavu plnou myšlenek, které postrádají jakýkoliv smysl. Spousta zbytečných obav, starostí i tragických nebo naopak úplně naivních scénářů, které se nikdy nevyplní. Jóga a meditace jsou věci, které to všechno pomáhají alespoň na chvíli ztišit. Na chvíli se zaměřit na své tělo, svůj dech, sledovat to všechno z dálky jako nezúčastněný pozorovatel. Potíž je v tom, že sednou si to zkříženého sedu, zavřít oči a hodinu sedět v tichu a zůstat 100 % přítomný a vědomý, je sakra dřina.

S aktivní meditací jsem se seznámila poprvé před 4 roky, kdy jsem poprvé vyrazila na jógový festival v Ostravě. Tenkrát se jednalo o oshovu meditaci "No mind", při které tak dlouho blábolíte nesmysly, až na chvíli v mysli nezbyde jediná myšlenka. A z chaosu, ruchu a hluku přejdete do dokonalého ticha. Klidu.

Takový je princip všech aktivním meditací - nejdřív ze sebe vše vyskákat, vykřičet, vytřást, vytancovat, a potom si užívat klidu, který se za tím vším celou dobu skrývá. 5 dní nabitých (nejen) aktivními meditacemi na lektorském kurzu s Kabirem Bharti tak pro mě bylo jedním z top zážitků tohoto léta.

Meditace v běžném životě
Meditace není o tom, snažit se ze všech sil bojovat proti objevujícím se myšlenkám, kontrolovat svůj dech, sedět v dokonalé pozici,"snažit dosáhnout osvícení" nebo něco podobného. Já sama jsem začala meditovat asi před třema lety. Většinou s řízenou meditací z youtube ve sluchátkách jsem si sedla večer na postel a snažila se uvolnit své tělo a mysl. Když jsem po meditaci otevřela oči, vždycky jsem se cítila krásně klidně, uvolněné a příjemně. Cítila jsem se jistější a vděčnější za všechno co v životě mám. Jako by mě někdo poplácal po rameni a utěšil mě "Všechno je v pořádku, vše je tak, jak to má být".

Problém je v tom, že do tohoto stavu se mi většinou daří dostat jen při samotné meditační technice. Potom přijdou každodenní povinnosti, starosti a aktivity a celý "stav meditace" se rozplyne. Po kurzu s Kabirem se to učím vnímat jinak. Snažím se do toho stavu vracet i během chvil, kdy to není zrovna snadné. Když se bezdůvodně naštvu kvůli maličkosti, když netrpělivě čekám na parkovišti, až táta konečně vyleze ze supermaretu nebo když se vařím na autobusové zastávce ve 40-ti stupňovém horku.




Jak můžeš být z meditace unavená?
Kromě mnoha dalších meditačních technik nás každý den čekala Oshova dynamická meditace, která je zážitek sama o sobě, a která minimálně pro mě znamenala velký posun v mojí "meditační praxi"

Dynamická meditace trvá 1 hodinu a je rozdělena na 5 částí. V první části se zaměřujete na chaotický nepravidelný dech. V druhé pustíte vše, co potřebuje ven (křikem, pláčem, smíchem, dupáním, skákáním, tancem...). Ve třetí se naprosto vyčerpáte skákáním s rukama nad hlavou za zvuku mantry "Hu" - a jakmile hudba ustane, zamrznete v poloze, do které jste se dostali. V páté fázi potom všechno napětí zase uvolníte skrze tanec.

Po prvním dni jsem měla z meditace dost smíšené pocity. Když nám bylo první den řečeno, že ji budeme provádět každé ráno po zbytek kurzu, trochu mě to popravdě vyděsilo. Měla jsem s ní jednu předchozí zkušenost, kdy jsem na ni vyrazila s kamarádem v den mých 18 narozenin, ale ve skupině 20 lidí mělo všechno najednou úplně jinou sílu. Nejspíš i já sama jsem do ní tentokrát vložila víc energie, a tak jsem byla vyčerpaná a rozbolavělá daleko víc, než tenkrát před dvěma lety. Pokud jste někdy 10 minut skákali s rukama nad hlavou a potom se je 15 minut snažili nahoře udržet, dokážete si to představit. Pokud ne - vřele doporučuju vyzkoušet...

"Dejte do toho všechnu energii, úplně se vyčerpejte. Všechna energie, kterou do meditace vložíte, se vám zase vrátí..." Když jsem první den došla večer domů, jediné na co jsem myslela, bylo vlézt do nejdřív do postele. Usnula jsem tak rychle, jak už dlouho ne.

Druhý den jsem začala mít k meditaci skoro odpor. Ve třetí fázi jsem si neustále musela dělat přestávky a ve čtvrté mi ruce spadly po prvních pár minutách. Začala jsem se ptát sama sebe, proč bych vlastně měla dělat něco, co mému tělu není příjemné. Proč bych měla překračovat vlastní pohodlí a hnát se někam, kde se necítím dobře? Jaký to má všechno smysl?



Další den jsem do toho přesto šla naplno. Křičela jsem, tancovala, smála se... A udržela ruce přes všechnu bolest a napětí až do konce čtvrté fáze. Vědomě jsem odváděla pozornost mysli do jiých částí těla, několikrát jsem v hlavě prošla od nohou až po břicho a znovu zpět, zaměřila se na svůj dech... a když už jsem ruce skoro povolila a nechala je spadnout, napadlo mě "Co když teď začne hrát hudba? Třeba už zbývá jen chvilka! To by tě přece mrzelo". A tak jsem se o něco víc nadechla a držela dál. Až do posledních zbytků síly.

Celé vnímání meditace se pro mě v ten moment změnilo. Ve chvíli, kdy jsem konečně ruce povolila a hudba začala hrát mi došlo, že všechno to nepohodlí, bolest a napětí bylo vlastně k něčemu (hodně) dobré. Učí nás ovládat svou mysl. Posiluje vůli, ukazuje nám skutečné limity našich fyzickách sil a pomáhá nám naučit se pracovat s vlastními myšlenkami. Nasměrovat pozornost tam, kam chceme. A odvést ji od toho, na co se zaměřovat nechceme. Učí odpoutat se od bolesti, od fyzických projevů našeho těla... a uvědomit si, že "my" jsme něco víc, než jen tohle tělo. To něco, co všechny jen pozoruje a neúčastní se. Duše, energie, životní síla... ať už tomu chcete říkat jakkoliv.


Z kurzu mám spoustu dojmů a pocitů, které ani nejdou popsat. Byla v něm hloubka, harmonie, volnost, hravost, velká aktivita i nádherný klid - často současně v jeden moment. Děkuju všem za skvělou podporující energii, která všechny hnala dál a hlouběji dovnitř jich samotných.

Kurz mě neskutečně nakopl, ať už ve vlastní praxi, tak i v tom, že jsem se přesvědčila, že chci tuhle krásnou energii předávat dál. Protože je to čím dál víc potřeba. V době, kdy všichni pořád někam spěcháme, jsme ve stresu, pod tlakem... se čím dál víc odpojujeme sami od sebe. A zapomínáme, že to, co hledáme (často celý život), celou dobu nosíme s sebou.

Jen je potřeba obrátit svou pozornost a místo ven se podívat dovnitř.


Žádné komentáře:

Okomentovat

F