pondělí 11. března 2019

Levná móda aneb novodobé otroctví

Hromady odpadu, toxické látky v pitné vodě, dětská práce a psychický teror. Jaká je skutečná cena levného oblečení?


Fast fashion - rychle levně & bezohledně. 
Fast fashion neboli "zrychlená móda" je pojem, který označuje levné, masově vyráběné oblečení, reagující na nejnovější trendy. Tyto značky často napodobují nebo kopírují slavné návrháře a luxusní oděvní značky, a napodobeniny potom prodávají na přijatelnou cenu pro běžnou populaci. Zatímco tradičně existovaly jen dvě sezóny - jaro/léto a podzim/zima, ve fast fashion vznikají nové kolekce oblečení i každý týden. Oblečení v obchodech je tak téměř okamžitě "out" a je nahrazeno novějším.

Cíle rychlé módy jsou jednoduché - vyrobit oblečené co nejrychleji, co nejlevněji a mít z něj co největší profit. To ovlivňuje tři hlavní "oblasti" - kvalitu oblečení, dopad na životní prostředí a pracovní podmínky zaměstnanců oděvních továren, kteří pochází většinou z rozvojových zemí jako je Bangladéš nebo Indie a z Číny.

Mezi nejznámější značky, které se do této skupiny řadí, patří H&M, Primark, Zara, Forever21, Beneton,  (zdroj)


Proč je to špatně

Levné oblečení od těchto značek je většinou vyráběno z nekvalitních materiálů, díky kterým jsme nuceni po pár nošení oblečení vyhodit a za stejně nízkou částku si nakoupit nové. Enormně se tak zvyšuje spotřeba oblečení (za posledních 15 let se produkce zdvojnásobila) a vzniká neustále nový odpad - a to nejen ze samotného oblečení, ale i ze všech obalů, ve kterých je převáženo. Při výrobě se také často využívají toxická barviva, která znečišťují životní prostředí v okolí výroby a výrazně ohrožují zdraví pracovníků těchto továren.

Na problém životního prostředí se ale zaměříme někdy jindy - je to totiž další velká kapitola, která s tématem levné módy souvisí. Na co bych chtěla poukázat v tomto článku, je lidská část příběhu za vznikem jednoho levného trička nebo džín.


Sweatshopy aneb novodobé otroctví

Pro oděvní továrny v rozvojových zemích, kde za velmi nízký plat zaměstnanci (cca 80% tvoří ženy) pracují na výrobě levné módy, se vžil název sweatshopy. Tyto továrny většinou neposkytují vhodné pracovní podmínky, zaměstnanci jsou často slovně i psychicky napadáni, uráženi, jsou pod obrovským tlakem nerealistických deadlinů (je potřeba neustále vytvářet nové a nové oblečení a to co nejrychleji), dřou za naprosto směšný plat a velmi často je využívaná i dětská práce (a to i u značek jako je H&M, Forever21, Nike, Zara apod.)

Minimální měsíční mzda v Bangladéši je v současné době 68$ - i přesto se stále mnoho firem nedrží ani této hranice. 9/10 zaměstnanců v Bangladéši tak nemá dostatek ani na základní životní potřeby jako je potrava a pro vzdělání jejich dětí. Vzhledem k těmto žalostně nízkým platům do některých továren rodiče posílají i své děti, aby byli schopni alespoň v rámci možností finančně zabezpečit svou rodinu (dětská práce je mimo jiné využívaná i v výrobním procesu oblečení pro H&M, Forever21, Gap, Nike, Adidas, Primark, Zaru nebo Victoria's Secret - více zde)

Mezi argumenty proti kritice sweatshopů patří, že tyto továrny podporují ekonomiku země, nabízí chudým lidem práci, díky které uživí svou rodinu a i když podmínky nejsou ideální a platy jsou nízké, pořád je to "menší zlo" - pokud si zvolí práci v této továrně, znamená to totiž, že jinde by byla práce ještě horší. Tyto názory šíří například článek Adama Smitha, na který někdo trefně zareagoval komentářem: "Tohle je ta nejodpornější omluva kapitalismu, kterou jsem v životě četl. Kdybych mohl dát tenhle článek go gulagu, dám ho tam." 

Samozřejmě i na těchto názorech část pravdy je. Lidé v rozvojových zemích s tak obrovskou mírou chudoby, přelidnění a nízkým životním standardem moc nemají na výběr. To ale v žádném případě neospravedlňuje to, že módní korporace těží ze zoufalosti těchto lidí a nutí je dřít celé dny za směšnou finanční odměnu v katastrofických podmínkách. Na hájení fastfashion a sweatshopu mají největší zájem právě firmy, pro které tyto fabriky znamenají minimální náklady a vysoké zisky. Zákazníci totiž vidí jen krásné vystajlované reklamy, které jim vnucují, jak budou krásní a šťastní, jen pokud si zrovna koupí tento kousek z nové "kolekce" a taky výslednou nízkou cenu. Jak k ní firma došla ale už moc lidí (donedávna včetně mě) nezajímá.

Velkým problémem u levného oblečení je také používání chemických látek při výrobě. Ty nejen přímo ohrožují zdraví pracovníků továren, otravují také pitnou vodu, půdu i ovzduší ve svém okolí, což způsobuje u mnohých lidí různá chronická onemocnění (kožní problémy, vyrážky, poruchy pigmentu, potíže trávícího traktu a jater díky znečištěné vodě...).

Tragedie Rana Plaza

Katastrofickým příkladem příšerných pracovních podmínek a žádného ohledu na bezpečí pracvníků v podobných firmách je tragédie, která se stala v roce 2013 v Bangladéšské metropoli Dháka. Došlo tu ke zřícení továrního komplexu Rana Plaza (kde se kromě obchodů a banky nacházela i textilní továrna), které si vyžádalo 1 129 obětí (a přes dva tisíce zraněných včetně lidí s amputovanými končetinami).

Den před tragédií byla budova evakuována, když byly objeveny praskliny ve zdech. Druhý den byli ale zaměstnanci továrny přinuceni přijít znovu do práce, a to pod hrozbou nevyplacení jednoho měsíčního platu.

"Cítila jsem, jak mi hoří tělo. Jeden chlapec vedle mě se mě zeptal: "Prosím sestro, můžeš mi dát trochu vody?" Odpověděla jsem "Bratře, jsem ve stejné situaci jako ty, jsem ve strašných bolestech. Jak bych ti mohla dát vodu?" Nakonec se napil své vlastní moči. O dvě, tři hodiny později zemřel.

"... přišel muž s baterkou a ptal se, jestli je tu ještě někdo na živu. "Já jsem na živu," řekla jsem. Viděl, že je moje ruka zapříčená a nejde vytáhnout a tak se mě zeptal: "Chceš život nebo svou ruku?" Řekla jsem, že nepotřebuju svou ruku. "Prosím, zachraň mě." (z dokumentu Příběh Rana Plaza)

Co s tím?

Proč by nás to mělo vlastně zajímat? Stačí se podívat na cedulky na oblečení v našem šatníku. Já sama tam mám většinu oblečení právě se značkou "made in Bangladesh". Bylo mi jasné, že to není zrovna ideální stav. Přesto vždycky zvítězila moje nevědomost a nízká cena hader z H&Mka, Bershky a podobně. Po zhlédnutí dokumentu The true cost už ale zavírat oči nedokážu. 

Jak je možné průmysl fast-fashion nepodporovat? 
  • Při nákupu se řiďte vždy dvěma otázkami: Potřebuju to? Bude mi to přinášet radost? Předejdete tak nesmyslnému hromadění zlevněného oblečení, které po pár nošení vyhodíte
  • Nezbavujte se toho, co máte. Sama mám skříň plnou oblečení z H&M, Bersky, Reserved apod. Nejde o to, abyste celý šatník vyházeli, protože je to oblečení "neetických" značek. Jde jen o to, aby se spotřeba stále nezvyšovala.
  • Upřednostňujte fair-trade firmy, které využívají ekologické materiály a váží si lidské práce. Inspiraci na tyto firmy najdete v připravovaném článku.
  • Podporujte lokální výrobce. Nakupujte u menších místních značek/návrhářů namísto fast-fashion řetězců.
  • Nakupujte v sekáčích. Já osobně nemám na to, abych si obyčejná trička kupovala v řádech několika stovek od "eko firem". I když si ráda jednou za čas udělám radost dražším kouskem, ze kterého budu mít opravdu radost, nejde to pořád. V sekáčích můžete najít originální kousky, které nemá každý druhý, ušetříte spoustu peněz a navíc se nebudete podílet na vytváření dalšího nového odpadu.
  • Sdílejte informace. I když mě tato témata (fair trade, ekologie, etické nakupování) zajímají už delší dobu, o problému fast-fashion jsem toho moc donedávna nevěděla. Jednou z věcí, kterou proti tomuto velkému problému může udělat každý z nás, je sdílet nabyté informace a dostat tato děsivá fakta do povědomí co nejvíce lidí. Základem všeho je totiž změnit náš pohled na módu.

Více informací
Chtěli byste se toho o fungování sweatshopů dozvědět víc? Doporučuju zhlédnout dokumenty The true cost, Fashion Factories Undercover a Příběh Rana Plaza a Ted Talky:


Nemáte čas koukat na celé dokumenty? Celý kolotoč fast-fashion je hezky vysvětlený i v těchto krátkých videích (cca 5 minut):

Jak jste na tom s nakupováním oblečení vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat

F