neděle 13. ledna 2019

Útěky

Jsem člověk, který rád utíká. Před problémy, před strachem, před negativními myšlenkami. Utíká od nich sám do sebe a uzavírá se ve své ulitě. Musí být ale útěky vždy známkou slabosti, nebo nás můžou i někam posunout?

Není to tak dlouho, co jsem na cestovatelské seznamce na Facebooku četla příspěvek slečny, která se po rozchodu s přítelem rozhodla nechat tady vše za sebou a odstěhovat se do zahraničí. Podobných příspěvků létá v podobných skupinách spousta a i v tomto případě byly komentáře jako obvykle plné lidí, kteří měli jen samé uštěpačné "moudré" poznámky, v ničem jí nepomáhali a jen kritizovali její rozhodnutí. Mnoho z nich tvrdilo, že její útěk nic nevyřeší. Že si má raději vyřešit své problémy tady. Že před nimi neuteče. Že je naivní. Že začít nový život prostě není možné ...

Já sama jsem malička snila o tom, že budu žít v zahraničí. Ne proto, že bych měla nějakou averzi proti Česku - nelíbí se mi tu spousta věcí, ať už jde o některé charakterové vlastnosti Čechů (které mě na mně samotné štvou), současnou politiku nebo systém školství ... pořád je to ale můj domov, mám tu rodinu, kamarády a spoustu vzpomínek, které jsou součástí mě samotné. Jen mi v některých ohledech vždycky přišlo, že sem prostě nezapadám. A možná právě i kvůli některým mým "typicky českým" vlastnostem kolem sebe potřebuju lidi, krajinu, cizí jazyk a atmosféru, která mi pomůže se od těchto věcí odpoutat. 


Poslední roky na gymplu jsem byla pořád jen unavená a otrávená, po návratu ze školy jsem měla náladu nanejvýš zalézt do postele a nedělat vůbec nic. 8 let ve třídě se stejnými lidmi, od jedenácti let až do "dospělosti", samo o sobě způsobovalo místy ponorkovou nemoc. 

Přišlo mi, že jsem měla téměř jediné zážitky z letních prázdnin a zbytek roku jsem se jen motala stále dokola na jednom místě. Jasně, byla to moje chyba. Jenže jak se do toho člověk jednou dostane, je těžké vykročit. Měla jsem pocit, jako by na mě všechno padalo a místy mi připadalo, jako bych se ani nemohla pořádně nadechnout. Je to jako když máte v bytě všude příšerný nepořádek a netušíte odkud začít uklízet - a tak byste to nejradši všechno vyházeli do popelnice nebo rovnou celý dům vyhodili do vzduchu ... 


I proto jsem váhala, jestli vůbec jít na vysokou a nebo vypadnout raději někam mnohem dál a začít od začátku na úplně jiném místě. Měla jsem pocit, že prostě potřebuju zmizet. Někam hodně, hodně daleko. Nasednout do letadla, překonat sama sebe a svoje strachy a ujasnit si, co vlastně od života chci a kdo vlastně jsem, někde daleko od domova.

Sám před sebou člověk nikdy neuteče. Jasně. Ale když se po dlouhou dobu pohybujete v kolektivu stejných lidí, kteří vás znají, znají vaši minulosti, znají vás takové, jací jste bývali před několika lety ... může být občas sakra těžké ze své zajeté "role vystoupit. I když si řeknete, že vám na názoru ostatních vůbec nezáleží, někde uvnitř zůstává pocit, že se od vás očekává určité chování, určité vystupování. Očekáváte ho vlastně sami od sebe.

Když se dostanete na nové místo, někam, kde najednou musíte fungovat sami za sebe a kde vás nikdo nezná, můžete se alespoň navenek stát někým "jiným". Je mnohem jednodušší si takhle vybudovat v kolektivu novou roli a chovat podle toho, jak to zrovna cítíte, a ne tak, jak se od vás po všech těch letech očekává. Protože nikdo neočekává vůbec nic.

Některé útěky tak můžou nakonec člověku pomoct, vrátit se sám k sobě. 

2 komentáře:

  1. Anonymní9:41 odp.

    Mně se hodně líbí ty poslední odstavce o tom, že jsme několik let ve stejném kolektivu s několika lidmi. To znám velmi dobře. Ty lidi si mě před lety nějak zaškatulkovali, protože jsem se nějak chovala. A před nimi jsem se tak chovala dál i po letech, protože to ode mě očekávali a já to tak nějak brala, že před nimi taková jsem. Říkala jsem si, že před ně přece nemůžu přijít jako nový člověk, když mě takovou neznají a nebrali by mě jako nového člověka. Z toho důvodu celkově nemám ráda velké kolektivy, jsem raději sama nebo s pár blízkými, kteří mě opravdu dobře znají. Útěky z dlouholetých kolektivů pro mě byly vždy vysvobozením.

    I am Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně přesně tenhle pocit znám. Je to hezký říct si, že "budu sama sebou", ale když žije člověk několik let v určité "roli", tak je strašně těžký z ní vystoupit.

      Vymazat

F