pondělí 17. prosince 2018

12. kapitola

Ležím u notebooku ve svém ikeáckém bytě, střídavě pohledem přejíždím nástěnku s fotkami a stírací mapu světa, visící vedle na zdi. Za pár dní nás čekají Vánoce a já se vlastně pořád nemůžu smířit s tím, že je rok 2018 u konce. 


Příprava maturitního plesu, kolektivní vymýšlení dokonalé Gatsbyovské výzdoby nad miskou paneeru makhani v nově otevřené indické restauraci. Nacvičování dokonalé taneční choreografie a půlnočního překvapení ve vymrzlé školní tělocvičně .... Tím to všechno začalo.



O pár týdnů později jsem oslavila poslední náctileté narozky a začala jsem přemýšlet o všech těch věcech, které jsem dřív měla v plánu splnit do dvacetin. A začalo mi být jasné, že to vlastně všechno bude vypadat trochu jinak, než jak jsem si kdysi, inspirovaná filmem 16 přání, sepsala.



Potom přišly (konečně) poslední měsíce na gymplu a já se paradoxně nemohla dočkat blížící se maturity. Dny strávené ve škole mě nebavily čím dál víc. Věděla jsem, že bych se toho sama naučila mnohem víc v klidu doma s velkým hrnkem zeleného čaje a barevně zvýrazněnými powerpointovými zápisy, rozprostřenými po celé posteli. Tak nějak potom vypadala náplň mých dnů za pár měsíců.




Pauza a duševní restart v podobě ostravského jógového kurzu a koncertu Tomáše Kluse.




Maturita - formalita. Něco na tom fakt bude. Přesto jsem z toho všeho měla až do poslední chvíle strach. Možná proto, že jsem a vždycky jsem byla dost neschopná improvizovat a věděla jsem, že co se nenaučím, prostě neobkecám.


Dovolená? Dobrovolnictví? Jógový kurz? Sólo cestování? Surfařský kemp? ... Najednou jsem měla spoustu času a nápadů, co v létě podniknout. Jako vždycky jsem si toho navymýšlela víc, než bych byla kdykoliv schopna zrealizovat. A tak první plán na prázdniny zněl jasně - vypnout. Neučit se. Nepracovat. Nepřemýšlet. Čehož se nám s babičkou v Martisicuru povedlo dosáhnout - pod slunečníkem s Žítkovskými bohyněmi, když jsem s babičkou na náměstíčku tancovala valčík při tanečním večeru pro seniory, když jsem těsně po východu slunce na pláži sepisovala poslední básničky do mé knihy ...


Na začátku léta jsem taky začala vymýšlet návrhy tašek, které jsem měla v plánu začít prodávat. Na většinu z nich jsem nakonec vybrala mandalu s nápisem Ananda - slovem, které v překladu ze sanskrtu znamená:

Pocit nekonečné vnitřní radosti, bez ohledu na vnější okolnosti.

A přesně tenhle pocit jsem měla po většinu času tyhle prázdniny. I když třeba něco nebylo úplně ideální. I když nevyšlo počasí, na účtu mi mizely peníze nebo jsme se s někým zrovna nepohodli. Ten pocit vydržel rodinou dovolenou na Sardinii ...



... můj první solo trip do Itálie a Slovinska



... putování po slovinských jezerech s rodiči a Tedíkem


... druhou dovolenou s kamarádkou na Palmové riviéře





... a pak přišel podzim, další spousta změn, další balení a vybalování kufrů a přemisťování z místa na místo. Nové město. Nový byt. Nová škola. Noví lidé. Nová já.




První hodiny indonéštiny, historie, zeměpisu, cestovního ruchu ... a nekonečné neubíhající hodiny kaligrafie. "Půjdem si prostě ve středu večer kreslit. To bude v pohodě. Dva kredity zadarmo." - Ne, pokud někdy ještě něco podobného vypustím z úst, nevěřte mi.


Chvíli po přestěhování do nového bytu jsem balila kufr znovu - tentokrát na Maltu. První sólo cesta letadlem, překonání panické hrůzy z letiště a 5 dokonalých dní, které absolutně nestačily na prozkoumání všech nádherných míst, rozprostřených na těchto třech ostrovech.







... a na završení letošních cest můj růžový kufr na konci listopadu putoval ještě do Milána.
  






A tak tu teď sedím s rozsvíceným stromečkem v květináči a otevřeným sešitem s indonéskými slovíčky na poslední zkoušku v tomto kalendářním roce, popíjím přeslazený čaj a pořád nechápu, kam celý ten rok utekl. Čím jsem si ale jistá je to, že každý moment tohoto roku stál rozhodně za to.

Pokračování příběhu zase za rok ...


Jak jste si užili rok 2018 vy? :) 

Žádné komentáře:

Okomentovat

F