neděle 21. října 2018

Normální

Tyhle řádky píšu o půl čtvrté ráno na vídeňském letišti, při čekání na letadlo na Maltu. Jak jsem se sem dostala pomalu ani nevím. Nějak se toho od začátku června seběhlo tolik, že to opravdu i já mám pořád problém pochopit. A i když jsem vždycky tvrdila, že na mě stres nemá vliv, tentokrát už toho bylo místy docela dost i na mě.



Posledních pár měsíců se toho stalo tolik, že si to skoro ani sama nestíhám uvědomovat. Po několika letech stereotypního každodenního vstávání ve stejnou hodinu, usínání na nezáživných hodinách ve škole a odpoledního válení u televize, se najednou každý den dělo něco nového. Maturita, přijímačky, nástup na vysokou, stěhování, cestování, neustále balení, přemisťování, nová místa, spousta nových lidí, nových zkušeností a situací.

Když jsem si v srpnu balila batoh na svůj sólo výlet do Itálie a Slovinska, když jsem o pár týdnu později seděla na zápisu na obor Indonéská studia ze zaměřením na cestovní ruch a když jsem o půl noci v autě vyrážela do Vídně a odtud na týdenní cestu na Maltu ... hlavou se mi neustále honila jedna otázka.


Proč to vlastně všechno dělám.

Proč nemůžu být normální. Proč pořád potřebuju v životě něco extra a nemůžu žít "normálně". Bydlet na koleji, chodit do školy, vybrat si normální obor, učit se, najít si normální brigádu, normálního přítele mého věku (a stejné národnosti), jet jednou za rok na dovolenou ... a nekomplikovat si život.

Jenže ... mě ten průměr prostě nikdy nebavil.

Nikdy jsem si sama sebe nedokázala představit šťastnou, kdybych nastoupila do školy, která mě sice nebude bavit, ale bude mít to správné očekávané "uplatnění" (aby ze mě "něco bylo"), získala diplom a "normální" práci, kde bych potom při troše štěstí pár desítek let seděla od rána do pozdního odpoledne a těšila se na vydřenou letní dovolenou. Nevím, jestli se budu někdy v budoucnu chtít usadit na jednom místě, jestli budu chtít najít stálou práci, jestli budu chtíti založit rodinu a jestli budu někdy chtíti mít děti. Třeba jo. Ale třeba taky ne.

A tak sedím u Gatu C, čekám na informace k odletu a dopíjím přeslazenou oříškovou kávu z automatu, která mi v tuhle hodinu zbyla jako jediná možnost. Téměř všechny obchůdky a kavárny jsou totiž zavřené, jako by letištní prodejci (správně) předpokládali, že cestující s tak levnou letenkou nemají peníze ani na Dior voňavky v bezcelních obchodech, ani na předražené Starbucksové kafe. (A jako ne, že by neměli pravdu - nad ledovou vodou za 2€, ze které jsem po pár prvních hltech začala pociťovat příznaky přicházející angíny, moje peněženka zaplakala).

A přemýšlím.

Možná fakt dělám blbosti a zbytečně si komplikuju život.

Ale kdyby to bylo všechno jednoduché ...

tak by mě to asi tolik nebavilo.

1 komentář:

  1. život neni o tom žít ho normálně, tj. nudně ... máš mou plnou podporu v tom, co děláš a kam tě to táhne ;)

    OdpovědětVymazat

F