čtvrtek 25. ledna 2018

A co dál?

Žiju. Poslední týdny spíš v tom reálným světě, než virtuálním.



Minulou sobotu jsme se oficiálně přehoupli do maturitní nálady maturitním plesem. Večer, na který jsme se těšili na gymplu osm let je najednou za námi. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Ten večer byl parádní. Od kouzelného předtančení na začátku, přes spoustu klasických tanců, ploužáků, kolektivní hulákání "Deespaacito", vtipně opilecké momenty některých účastníků, až po dokonalý půlnoční překvapení ... A najednou stojím o půl třetí doma v předsíni a mám pocit, jako by to byla teprve hodina, kdy mi mamka zoufale zapichovala do vlasů sponky ze všech stran, aby to moje nespolupracující vlasy aspoň chvíli vydržely a nervózně jsem se v kulturáku soukala do tanečních bot.

Najednou všechno to, co se nám pořád zdálo tak vzdálený, je najednou děsivě reálné a až příliš blízko. Za necelé čtyři měsíce nás čeká maturita. A co dál?




Ať už jsme si poslední roky všichni stěžovali na cokoliv, nic to nebylo proti otázkám, na které teď máme znát odpověď. Když se mě někdo zeptá (a že se pořád někdo ptá), kam mám v plánu jít po maturitě, pořád odpovídám, že nevím. A lidi na mě většinou nechápavě hledí: "Jak to, že ještě nevíš?". A já bych jim fakt chtěla odpovědět nějak rozumně ... Ale sama se na tu stejnou otázku ptám čím dál častěji sama sebe, a sama před sebou musím pokrčit rameny.

Mám jít na vysokou? I když mě nijak neokouzlil jeden jediný obor? Mám si hledat práci? Ale kde ji sehnat? Mám zůstat v Česku nebo radši cestovat po světě? Co chci vlastně v životě dělat? Kde chci bydlet, a čím se chci živit?



Nikdy jsem se nechtěla držet známých životních scénářů. Dělat věci jako všichni ostatní, jít s davem, dělat věci tak nějak "automaticky" ... Vždycky mi přišlo, že  potřebuju, aby cokoliv co dělám, mělo smysl. Pro mě. Pro ostatní. Pro svět.
Zatím ten smysl nevidím úplně jasně. Nevím, jestli ho najdu na vysoké, v zahraničí nebo v práci ve vedlejším městě ...  Už několik měsíců mě proto láká představa, že si druhého června sednu na letadlo a odjedu. Někam daleko. A třeba to tam najdu. Všechny ty odpovědi, ten smysl. 

4 komentáře:

  1. málo kdo v dnešní době v 18ti letech ví, co v životě chce (dál) dělat. pokud člověk není zcela zaujat nějakým oborem, kterým si je jistý. ale dneska tohle může říct málo kdo.
    nikdo na tebe netlačí, přemýšlej, poslouchej svou intuici, to, kam tě to třeba nejvíc táhne. ve svém věku si ještě můžeš promýšlet, co dál, třeba zcela změníš obor studia oproti středoškolskému. je to klišé, ale hledej to, co tě bude bavit nebo aspoň trochu naplňovat a dávat ti smysl. protože lidí znechucených svou prací je hromada a k ničemu dobrému to není, jim a ani lidem kolem nich. já jsem po škole sáhla po příležitosti, která se mi plynule sama nabídla a bylo by hloupé to odmítnout, ale po několika letech sezení u počítače kdy datluju to samé dokola, cítím, že se musím pohnout trošku jinam. přece jenom, v práci člověk tráví třetinu dne, nemělo by to být něco, co nás nebaví nebo co nenávidíme.
    přeju ti hodně štěstí ať už se budeš rozhodovat jakkoliv :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jako kdyby to bylo včera, když jsem byla stejně zmatená jako ty. Ať už se rozhodneš jakkoliv, bude to dobrý rozhodnutí. Máš furt moře času, neboj. :)

    OdpovědětVymazat
  3. No teda! Tieto otázky mám všade naokolo. Mňa sa teda skôr pýtajú "Chceš študovať ďalej, či ti stačí len bakalár?" No moja sestra je tiež maturantka a prechádza si tým istým, čím ty a čím som si pred rokmi prechádzal tiež. Nech sa rozhodneš akokoľvek, prajem veľa šťastia. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) U mě to bude s největší pravděpodobností jen bakalář, jestli vůbec :D

      Vymazat

F