sobota 8. července 2017

Řecko 17 - Balení, úrazy a mekike

Přestože rodinné dovolené podle psychologů, ale i podle našich zkušeností, přinášejí spoustu krizových situací ve vztazích, opět jsme se na dovolenou letos rozhodli vydat. Sedmnáct společných dní, čtyři lidi a jeden pes, jedno auto, asi tak pět tisíc km před námi. Poslední červnový pátek ve tři ráno zazvonil budík. Se zalepenýma očima házíme do tašek poslední věci na cestu. O půl hodiny později je auto nabalené k prasknutí, pes už netrpělivě čeká v předsíni a taťka tradičně jako každý rok sedí u počítače a do poslední minuty před odjezdem stahuje do mobilu písničky. V autě mu dojde, že ve sluchátkové zdířce mobilu je zalomený kus redukce, takže je vlastně úplně nepoužitelný. Rodinná dovolená a jiná neštěstí, vybavuje se mi název amerického filmu.




V pozdním odpoledni jsme přijeli do srbského lázeňského městečka Niška Banja, kde jsme strávili první noc. Z Prostějova je to na místo přesně 1000 km. Niška Banja leží asi 9 kilometrů východně od Niše. Lázně v Nišce jsou jedny z nejznámějších v Srbsku, jsou významné horkou radioaktivní vodou. Léčí se tu revma, ortopedické problémy nebo třeba celulitida. Lidé se tu koupou nejen v lázních, ale i v parku v centru městečka.

Majitel apartmánu nás přátelsky přivítal a nabídl nám "welcome drink" - kafe a džus, které skončili rozlité na ubruse, když se Gary, pes majitele, prohnal pod stolem ve snaze našeho Tedíka zapojit do hry. (Což bylo stejně marné, protože Tedík se osmiměsíčního štěněte, které bylo o čtyři hlavy větší než on, bál  a pořád na něj štěkal.) Večer, když jsme se po zastávce pro Mekike (srbská specialita - něco jako sladký langoš s čokoládou/marmeládou ve tvaru bagety) vraceli do apartmánu, Gary s Tedíkem se porvali o misku vody, která se rozlila po celém dvoře.




V Sbrsku bylo asi 13584568°C a my jsme i přes spuštěnou klimatizaci odpadávali horkem. První kroky tedy míří do sprchy. A v tom prásk, táta uklouzne po namydlené noze ve sprchovém koutu , zapříčí si nohu mezi vodovodní trubky, způsobí podlitinu a strhne nehet. Zbytek týdne pajdá. (A to měl v plánu za ty dva týdny začít běhat a zhubnout deset kilo).

Přestože druhá část naší cesty měla být kratší, trvala nakonec asi o dvě hodiny déle, protože jsme se sekli na makedonsko-řeckých hranicích, kde se táhla asi tříkilometrový kolona. Přitom po nás nechtěli ani pasy a kolem celníků jsme jen projeli. Doklady pro psa nekontrolovali na žádných hranicích. V Maďarsku celníci jako vždy nakukovali do kufrů všech aut, Srbští celníci chtěli tradičně zelenou kartu od vozidla a Makedonci s Řeky jen zamávali z okýnka, ať jedeme dál. Oproti jiným rokům se nám zdálo, že ubylo na hranicích žebráků a nechtěných umývačů oken aut.

Do cíle - do Faros Aparments v městečku Mitikas (oblast Epirus) jsme dorazili kolem osmé večer tamějšího času. Na teploměru bylo 42°C, byli jsme unavení a trochu nás bolela hlava z klimatizace v autě ... ale stálo to za to. Když jsme vylezli z auta, udeřil nás do obličeje vlhký vzduch, vůně mořské soli, cypřišů a před námi slunce pomalu zapadalo do moře. Jako z kýčovité pohlednice ze stánku se suvenýry.



Žádné komentáře:

Okomentovat

F