pondělí 20. února 2017

Naděje jako nepřítel

Říká se, že naděje umírá poslední. Když se vše v našem životě bortí, nic se nám nedaří, pořád v nás zbývá trocha naděje, že zase bude líp - tak jako tomu bylo dřív. Není ale někdy naděje i brzdou? Něčím, co nás drží zpátky a nutí nás upínat se k věcem, které už jsou dávno minulostí ?

“Na konci záleží jen na třech věcech - jak moc jsi miloval, jak lehce jsi žil a jak ladně jsi nechával odejít věci, které nebyly stvořeny pro tebe.” - Buddha



Neumím se loučit - s lidmi, s věcmi, s minulostí. Všeho se držím jako klíště a nechci to opustit. Proč? Vlastně nevím. Asi se bojím jít dál, snažím se chytat posledních kousků naděje, že se minulost bude opakovat a něco, co se v minulosti pokazilo se teď může napravit a všechno bude tak, jak jsem si tehdy představovala. Zároveň přemýšlím o všem, co mohlo být jinak, kdyby .... 

"Neztrať sám sebe díky tomu, že se snažíš napravit něco, co má zůstat rozbité. Některé kapitoly zkrátka končí bez ukončení."


Většinou to tak ale nefunguje. Nevěřím na náhody a věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Že všechno do našeho života přichází a odchází, protože to tak má být. Že některé věci (lidi) zkrátka musíme nechat odejít, i když v ten moment nechápeme proč a zdá se nám to jako nejtěžší věc na světě. Že někdy naděje nemusí být pozitivní, ale naopak může být brzdou, která nás násilím obrací zpátky do minulosti.




3 komentáře:

  1. Krásný článek...

    OdpovědětVymazat
  2. achjo, bolí mi srdce. Znám ten těžký pocit. A souhlasím stebou, vše se děje z nějakých (ňákých, já a čeština achjo :D) důvodů.
    All about Candys life

    OdpovědětVymazat

F