úterý 1. listopadu 2016

Sbohem.

Jak bys chtěl umřít? Jít jednoho večera spát ... a už se ráno neprobudit. Takhle by si to přála většina z nás. Takhle by to mělo být. Takhle je to přirozené. Ale v dnešní době už to tak většinou nevypadá.
Smrt je něco, čeho se spousta lidí bojí. Nezáleží, jestli jste budhisté, křesťané, muslimové nebo se považujete za ateisty. Ať věříte v cokoliv po životě, stejně je to pro nás velká neznámá. Všichni můžeme pořád jen hádat. Nikdo, kdo smrt zažil, už nám nepoví, jaké to bylo. A co je po ní.




Co je vlastně smrt? Je to rychlé nebo to trvá? Jak duše opustí tělo? A kam odejde? Uvidíme potom ještě někdy moji rodinu, moje kamarády? Budu ještě někdy něco cítit nebo mě čeká jenom nekonečná prázdnota? Osho v knížce "Nic není nemožné" říká, že smrt vlastně neexistuje. Nikdo neví co to je a ono to možná ve skutečnosti nic není. Vnímají to jen ti, kteří na tomto svěře "zůstávají" a život toho, který zemřel, pokračuje dál. Jen možná nějak jinak. Nehledě na to, jak to ve skutečnosti funguje, je to součást života každého z nás.

V jedné knížce jsem četla o australských domorodcích, kteří se dožívali dlouhého věku a sami si "rozhodli", kdy chtějí tento svět opustit. Jednou si prostě lehli, usnuli ... a  už se nevzbudili. V dnešní době, s úžasně pokročilou medicínou, už umírání vypadá jinak. Umíráme často v nemocnicích, napojení na přístroje. Umíráme sami.
Umíme "zachránit" miminko sotva do dlaně a stejně tak devadesátiletého člověka, který dostane infarkt. Napojíme je na přístroje, uměle jim dodáváme kyslík, výživu ... Myslíme si, že dokážeme přelstít přírodu a přirozený koloběh života. Ale to nedokážeme nikdy, ať bychom se snažili sebevíc. Odepíráme tak jen našim blízkým možnost důstojného odchodu na druhý břeh.



Vím, že to není jednoduché. Je to asi neřešitelné dilema a člověk si to bude vyčítat, ať už se rozhodne jakkoliv. Kdybych viděla, že mí rodiče nebo někdo z mých blízkých je jen kousek od smrti, snažila bych se jim "pomoct" co to jde. Protože dávat sbohem je pro mě strašně těžké. Obzvlášť, kdybych věděla, že člověku můžu ještě pomoct. Ještě chvíli ho tady udržet. Ještě chvíli mít pocit, že je se mnou. Ještě chvíli mít možnost dívat se do těch živých očí, než se naposledy zavřou. Ještě chvíli to prodloužit ...  Ale je to opravdu láska, když někoho držíme roky v kómatu, kdy nemůže sám dělat vůbec nic a my sami jsme stále jen zničenější a zničenější? Je to pro dobro člověka, když ho v devadesáti letech uměle udržujeme na nemocničním lůžku? K čemu takový život je?

Věřím, že každý má na tomhle světě vyměřený čas, za který má stihnout to, co stihnout má. A člověk by měl vědět, kdy ten jeho čas přišel. Někdo se s ním dokáže smířit líp, někdo hůř. Ale myslím, že ho na to něco upozorní. A v tu chvíli už je našim úkolem jen rozloučit se. Chytit toho člověka za ruku a říct mu, že je to jeho volba. Že může zůstat, ale může odejít. Že jeho život stál za to. Že to chápeme. Že ho máme rádi ♥

4 komentáře:

  1. Odvážne si sa pustila do takejto témy. :)
    Ďakujem za naštartovanie mojich myšlienok. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tvé články se hezky čtou, i když téma je "smutné" :)

    OdpovědětVymazat

F