neděle 19. června 2016

Buďme zase děti!

“Všechny děti, až na jednu vyjímku, vyrostou.” 
― J.M. Barrie, Peter Pan

Čím dál víc se mi potvrzuje jedna myšlenka - že když jsme byli děti, měli jsme vlastně všechno, co jsme potřebovali ke štěstí. A jak jsme začali dospívat, snažili jsme se všechny tyhle aktivity a zvyky vedoucí ke štěstí odnaučit. Protože "už jsme na to velcí" .. jen abychom se k nim nakonec vrátili v budoucnosti a pomocí složitých technik se snažili všechno to odnaučené obnovit. No není to postavené na hlavu? Nedávno jsem četla knížky Všímavost a Mnich, který prodal své ferrari a mám pocit, že všechny techniky, o kterých se v těchto knížkách mluví v souvislosti se zklidněním myšlenek a celkově zlepšením života ... jsou věci, které jsme jako děti dělali automaticky.

grafika Be just happy
Malé děti vyjadřují emoce právě tak, jak je cítí. Když jsou veselé, smějí se. Křičí, když se kvůli něčemu zlobí, pláčou když jsem nešťastní, zklamaní. Je to samozřejmě z části proto, že ještě nemají vyvinutou nervovou soustavu a emoce neumí ovládat .. ale občas by nebylo špatné jejich vzor následovat. Nechat emoce jen tak proudit. Vždyť právě potlačování emocí je důvodem pro vnik spoustu psychických poruch, deprese, a lidé se tuto schopnost musí snažit hledat v meditacích a terapiích!

Jako malí jsme při obědě odmítali pokračovat v jídle, když jsme ucítili vnitřní "záklopku" - prostě že už máme dost. Časem jsme se naučili signály našeho těla ignorovat, sníst všechno co máme na talíři, slepě následovat diety a životní styl, který někdo označil za zdravý a nám přitom vůbec neprospívá ..
Hráli jsme si s jídlem na talíři, vidličkou jsme vyráběli v bramborové kaši bludiště, každé sousto jsme několik minut žmoulali ... A pak jsme se naučili, že takhle se prý u stolu chovat nemáme. Teď se snažíme přes cvičení mindfulnes vnímat teplotu a váhu hrníčku s čajem v rukách, vnímat chuť každého sousta jídla. Říkáme, jak je to těžké a že se nedokážeme soustředit. Přitom jsme to dřív dělali úplně přirozeně.

batole sahající na objektiv

Děti věří svým snům. Nevidí nic nereálného na tom, že pojedou na dovolenou na Měsíc, že se stanou slavnými umělci, že budou milionáři a podobně. Věří tomu, že je to všechno reálné - protože je! Jasně, mají občas možná i bláznivé sny, jakože se naučí létat nebo kouzlit - ale často jsou dětské sny naprosto reálné (náročné na splnění, ale reálné) a jen tlak okolí a následná ztráta důvěry v sebe sama je od jejich snů nakonec odradí.

Spousta lidí trpí v dospívání i dospělosti nedostatkem sebevědomí. A přitom jsme pořád ti stejní lidi, kteří si kdysi byli schopni zpívat si na ulici, ptát se, kdykoliv jsme něčemu nerozuměli a navazovat vztahy z lidmi bezu ohledu na pohlaví, věk nebo barvu pleti. Neřešili jsme jestli máme pihy, velký nos nebo moc kulatý obličej. Nezajímalo nás ani jestli ostatní mají pár kilo navíc a nohy do X. Měli jsme rádi sami sebe i ostatní takové, jací jsou. Uměli jsme milovat bez podmínek.,

vánoční sourozenecká fotka

Děti říkají to, co si myslí bez jakéhokoliv filtru. Někdy se nemusíme vyjadřovat úplně ke všemu, pokud to může ublížit nám nebo někomu druhému. Často ale naše myšlenky filtrujeme tak, že svůj názor nevyjadřujeme vůbec, lžeme, zastíráme a nejsme schopni mluvit pravdu. 

Pomocí meditační cvičení a čtením motivačních článků se snažíme vnímat přítomnost, jak svítí slunce, jak chutná čerstvé ovoce, protože to neumíme. Zapomněli jsme jaké to je . Děti se dokáží radovat z hloupostí - z toho, jak na louce proletí okolo nich motýl, když si hrají s domácím mazlíčkem, když je maminka obejme, když namalují obrázek, když tancují, zpívají.

Nepřemýšlí o minulosti nebo budoucnosti. Berou věci takové jaké jsou, neznají stres, jsou sebevědomé a spontánní. Jsou jenom teď a tady a žijí naplno v každém okamžiku.

3 komentáře:

  1. Hello
    not all the childs are so happy...and also they receive from their parents the signs negative when the father screaming to wife and not all the family are happy. More society has the problems which the children and finally has the contact...A child is happy when his mother is happy too, when she is comfortable in the family. Also when one from the parents goes to other state for working or unfortunately disappear the child is suffering too. Is not a recipe for a happiness children. Whatever the couple is responsible about the childhood's sons, their education and emotions. The society is responsible too in my opinion.

    OdpovědětVymazat
  2. Ja pevne dúfam, že ťa moje komentáre tešia, a nie je to spam! :)
    Tiež som písala o tom, že chcem byť opäť dieťa, trochu z iného súdku, o knihách, tuto: https://timkablogblog.wordpress.com/2016/09/12/chcem-byt-opat-mala/
    A čo sa týka toho mindfullness - áno, deti sa zabávajú a sú otvorené, ale deti NEPREMÚŠĽAJÚ nad vecami tak, ako dospelí - oni nevedia, že vnímajú slnko, nerobia to cielene, neužívajú si prežúvanie jedla len tak, ale preto, lebo veľakrát sú rozptýlené a robia počas toho niečo iné (čo sa stane aj mne, žujem a sledujem niečo a proste zabudnem prehltnúť; to neznamená, že si vychutnávam chvíľu, práveže v nej nie som naplno prítomná). :) Ale možno ak by si o tom napísala článok, že čo to je, ako si sa k tomu dostala a čo sa v tvojom živote zmenilo ,to by bolo zaujímavé :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda ... děti nepřemýšlí tak jako dospělí, ale dělají to tak nějak automaticky. Možná s tím mindfulness jsem to trochu přehnala, ale přišlo mi to celkem vtipné, že v podstatě něco podobného jsme dělali jako děti a teď se to znovu učíme (i když tenkrát jsme ani nevěděli co vlastně děláme). Já s mindfulness celkem bojuju i teď, je to občas těžké být v přítomném okamžiku .. ale určitě v budoucnu plánuji psát více článku na toto téma:)
      Na tvůj článek se hned podívám :)

      Vymazat

F