pondělí 18. dubna 2016

Věřím

"Mami, pojď, budem si hrát na věřící." Byly mi tři roky a přijela jsem zrovna od babičky z vesnice domů. "A jak se to hraje?", zeptala se máma. "No přece půjdeme do kostela a budeme zpívat 'Duchu náš'!"

Já, ani moji rodiče nejsme "nábožensky založení". Nikdy jsme nechodili do kostela, jen na Vánoce kouknout se na jesličky a občas, když jsem byla u babičky na vesnici, šla jsem poslouchat sestřenici, jak hraje na varhany. Tátovi rodiče jsou katolíci, děda z máminy strany je absolutní ateista a babička je něco mezi. Po "hře na věřící" jsme si s mámou několik večerů po sobě povídali o různých náboženstvích. Začalo mě fascinovat převtělování a tak, když jednou další víkend babička v supermarketu unaveně táhla nákupní vozík, uklidnila jsem ji: "Neboj babi, až umřeš tak z tebe bude vrána. A pak už nebudeš muset nakupovat."

Ručně kreslená mandala se znakem OM


Dá se tedy říct, že náboženství a duchovno mě jistým způsobem zajímalo od malička. Nerada tyhle dva pojmy zaměňuji. Duchovno neboli spiritualita vychází ze slova "spirit/duše". Nemusí to mít s Bohem nic společného. Je to jakýsi "přesah sama sebe", ten pocit, kdy vás začne fascinovat padající listí nebo tekoucí řeka nebo když po meditaci otevřete oči a všechno vidíte tak nějak "jasněji". Z mého pohledu je duchovno spojení s "jednotou", s nějakou energií, co je všude okolo nás. Nemusíte vůbec být součástí nějaké církve, abyste věřili v duchovno.
Když už jsme u toho, co vlastně znamená být věřící? Být součástí církve nebo prostě v něco věřit? Kdo z nás je opravdu nevěřící? Kdo z nás fakt v nic nevěří? ... Člověk může chodit do kostela, kleknout si při modlitbě a omluvit se za svoje hříchy a přitom vlastně nemusí v nic věřit. Je jen součástí církve, dělá to ze zvyku a třeba o tom vůbec nepřemýšlí. A pak může být člověk, který v životě v kostele nebyl, ale opravdu věří v něco, co přesahuje naše vědomí. Tohle je podle mě věřící člověk.

"Jsi věřící?" Když jsem před šesti roky nastoupila na křesťanské gymnázium, podobnou otázku jsme si na seznamovacím kurzu dávali mezi spolužáky navzájem skoro všichni. A moje odpověď? Ne. Nejsem. Na křesťanský gympl jsem šla pouze proto, že to byla nejlepší škola v okolí. Když se teď k té otázce vracím, už bych určitě neodpověděla jednoduše "Ne". Protože ta otázka je opravdu hloupá - kdo z nás je opravdu nevěřící, kdo z nás se může označit za ateistu? Podle wikipedie je ateismus definován jako "přesvědčení o neexistenci boha a bohů, zázraků, nadpřirozena". A kdo je o tomhle přesvědčený? Někdo věří v Boha, někdo věří v náhody, někdo v osud, v zázraky ... ale skoro každý věří, že je v životě tak trochu něco víc.

Yoga&Dance festival v Ostravě

Když se sejde ortodoxní křesťan a ateista, oba si budou hájit svoji pravdu - jeden bude tvrdit, že Bůj určitě existuje a druhý, že určitě  neexistuje. A stejně tak je to mezi náboženstvími navzájem. Což vlastně popírá pravdivost jakéhokoliv náboženství. Když bude křesťan tvrdit, že křesťanství je jediná skutečná víra a proti tomu bude muslim hájit svůj názor, že islám je jediná správná víra ... Kde je potom pravda? Čemu pak má člověk věřit? Jak může existovat nějaký jeden bůh, když jiné náboženství to absolutně popírá?

Proto mám blízko k indickým náboženstvím, hinduismu a buddhismu. Ty se nedají označit jako náboženství v evropském teistickém smyslu. Nejde tu o víru v Boha, ale spíš o způsob života, založený na určité filozofii. Proto se hinduismu a buddhismu říká dharmy, což v sanskrtu znamená "způsob bytí". A o tom to podle mě celé je. Být znamená věřit ...

Příroda na jaře

Žádné komentáře:

Okomentovat

F