neděle 10. ledna 2016

Kouzla jsou skutečná

Všichni jsme kdysi věřili na kouzla. Pohádky, které nám rodiče četli před spaním, nám připadaly skutečné. Věřili jsme, že hrdinové vždy překonají padouchy. Že i když to tak ze začátku nevypadá, tak dobro nakonec zvítězí nad zlem. Věděli jsme, že pokud si něco přejeme, stane se to. Mohli jsme být kýmkoliv, a dokázat, cokoli jsme si umanuli. Vždyť z ošklivého káčátka se může stát krásná labuť. A chudá holčička, ušmudlaná od popela, může být jednoho dne princeznou.
V pohádkách jsme našli důkaz, že i ze dna se dá zvednou na vrchol ...

Jako děti jsme si připadali jako střed všeho. Děti jsou ve své podstatě neskutečně sebestředné. Ale kdo jiný by měl být centrem našeho života než my sami? Se sebou samými máme ten nejdelší vztah a budeme tu se sebou až do konce. Děti věří, že všechno v jejich okolí děje kvůli nim. Že ráno kvůli nim vychází slunce a že cokoliv sami mohou změnit, když si to opravdu přejí.


Ale potom jsme dospěli a přestali jsme věřit v kouzla ... a zároveň sami v sebe. Prokoukli jsme přes vlastní zklamání povrchnost lásky na první pohled. Smířili jsme se s tím, že pokud ztratíme botu, nikdo nám ji nevrátí s nabídkou k sňatku jako bonus. Začali jsme pochybovat, že skutečný život je fér. Začali jsme se bát, že happy endy jsou jen ve filmech od Disneyho.
A přestože jsme přestali věřit v magii, byla všude kolem nás. "Slova jsou naším nejvíce nevyčerpatelným zdrojem magie. Schopná způsobovat zranění i napravovat je.", jak řekl Brumbál Harrymu Potterovi. A jsou to právě slova, kterými nás ostatní začali zaklínat.

Budeme-li někomu denně říkat, že je ošklivý, hloupý, neschopný a nic nedokáže, uvěří tomu. Možná ne hned, ale časem nebude mít jinou možnost. Nebude pochybovat o tom, že takový je. Začne si sám připadat ošklivý a hloupý a nikdy se nepokusí dosáhnout svých cílů. Je pod vlivem kletby a ta mu znemožňuje být tím, kým skutečně je. Když vám někdo řekne, že nemáte hudební sluch, může se stát, že si to vezmete k srdci a přestanete zpívat. Třeba i na několik let. Nebo na pořád. Přestože možná máte krásný hlas - nemyslíte si to. Protože jste zakletí. Stejně tak, když vám někdo řekne, že jste tlustí. Když necháte, aby vás kletba zasáhla, začnete si tlustí připadat. V zrcadle vidíte nafouklé tváře, ochablé paže, okrasný tukový prstenec a neforemná tlustá stehna. Možná jste ve skutečnosti kost a kůže. Ale působí na vás kletba a ta vás drží mimo realitu.


Pohádky měly v mnoha ohledech pravdu. Kouzla existují. A jsou všude kolem nás. A stejně tak jako existují kletby, na každou temnou kletbu existuje i proti-kouzlo. A co je tím kouzlem, které všechny kletby dokáže zničit?
Přece láska.

Ale ne ledajaká láska. Nestačí, když nás někdo bude mít rád jen když na sobě máme nejlepší oblečení, usmíváme se a chováme se podle jeho představ. Taková láska působí spíš jako další prokletí. Nutí nás vypadat a chovat se podle něčích měřítek. Nedovoluje nám být sami sebou. Jedině bezpodmínečná láska dokáže zlomit všechny kletby. Není k ní potřeba princ na bílém koni. Může to být rodičovská, přátelská láska nebo láska k sobě samému. Jedině to, že nám někdo (i my sami) ukáže, že nás má rád takové, jací skutečně jsme - nás může osvobodit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

F