neděle 13. prosince 2015

Ještě než zemřu ...

Při současné situaci ve světě můžete stornovat letecký zájezd do Egypta, neúčastnit se masových koncertů, Vánoce strávit, místo víkendu v Paříži, sledováním pohádek v televizi - ale stejně nikdy nevíte, jestli se nestanete obětí teroristického útoku, když ráno vyjdete ve vašem městečku na ulici. Víc a víc si začínám uvědomovat dvě věci - Nikdy nevíme, který den bude nás poslední a proto bychom měli z každého dne vytřískat, co nejvíc to jde. A druhá věc - když někam odcházíme, nikdy nevíme, jestli se vrátíme. A když se s někým loučíme, nikdy nevíme, jestli to není naposled ...

Staré knihy černobílé


Když mi bylo osm, kousek od našeho domu se stalo neštěstí na kolejích, při kterém zemřela jedenáctiletá holka. Tenkrát jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby se podobné neštěstí stalo u nás doma, kdybych na jejím místě byla já ... Kdyby se můj - tehdy čtyřletý - bratr ptal mámy, kdy se vrátím ze školy a ona by mu musela říct, že už nikdy nepřijdu. Živě jsem tu scénu viděla před očima ještě několik dní. Od té doby jsem začala mít špatný pocit, kdykoliv jsem odcházela z domu naštvaná, rozhádaná s rodiči, protože tu byl vždycky ten pocit - co kdybych se už já nebo někdo z nich domů nevrátil a hádka by byla to poslední, co jsme si řekli?

To, jakým způsobem se s někým loučíme, záleží na tom, za jak dlouho se s ním máme zase setkat a taky podle šance, že se s ním vidíme naposled. Je rozdíl mezi tím, jak se loučíte se spolužáky, když odcházíte ze školy, jak dáváte sbohem rodičům, než nastoupíte do letadla, kterým odjedete na několikaměsíční zahraniční studia, když se loučíte s prarodiči před odjezdem na rodinou dovolenou a jak, se loučí manželka s vojákem, který se chystá na vojenskou misi ... Voják se ale z války může vrátit v pořádku a při cestě ze školy vás může srazit auto tak, že už se s vámi kamarádi znovu rozloučit nestihnout.

Kabáty ve skříni

Kdybych před sebou měla jediný den života, určitě bych ho nestrávila sezením u počítače, sledováním starých dílů seriálů a celkově nic-neděláním. Chtěla bych toho stihnout co nejvíc. Splnit si ještě nějaké sny, získat co nejvíc zážitků, vyzkoušet věci, které jsem chtěla vždycky zkusit, ale nikdy jsem na ně neměla dost odvahy - skočit z letadla, začít konverzaci s náhodnými lidmi v obchodě, tančit na ulici, běžet tak daleko, dokud nepadnu únavou ... Všem lidem, které mám ráda, říct, co pro mě znamenají. Prohlédnout si staré fotky a zavzpomínat na to, jak skvělý jsem měla život. Přečíst ještě jednu poslední knížku. Naučit se alespoň jednu pořádnou skladbu na klavír a na kytaru. Když člověk čeká na konec, buď ho to úplně ochromí, nebo mu to naopak dodá sílu, kterou tak dlouho hledal, aby všechna svá tajná přání vyplnil. Proč je tak těžké užívat si každého dne na plno, když máme celý život před sebou a čas nás tolik neomezuje?

Žádné komentáře:

Okomentovat

F