středa 14. října 2015

Svět, ve kterém chci žít

Připadám si jako desetileté dítě, kterého omylem vrátili do mateřské školky a všichni okolo něj řeší, kdo má nejlepší bábovičky. Jako bych prostě do tohoto věku vůbec nepatřila ...

Venku je tma, šedivá mlha a prší. Po nos zachumlaná v lyžařské bundě se vracím domů z kurzu angličtiny. Jsem zmrzlá jako ho*no (Jo, až tak). Do sluchátek mi na plné pecky hraje Waiting Game od Banks a mám přesně ten pocit, kdy hudba tam nějak splývá se scénou ve které se nacházíte, a já si připadám jako ve videoklipu. Měla bych se učit na zítřek do dvou předmětů, ale místo toho po příchodu domů večeřím, vařím zítřejší oběd a následně si sednu s hrnkem mého oblíbeného čaje k počítači s pocitem, že prostě musím tento článek napsat ...

Růžový keř
Občas Dost často si připadám, jako bych vůbec nepatřila do věkové kategorie, ve které momentálně jsem. Přijde mi, že přemýšlím o věcech, které ve svém věku řešit vlastně nemusím. Přemýšlím o tom, jak je svět padlý na hlavu a jaký se dá v této pomatené společnosti najít smysl života, mezitím, co jiní vymýšlí výmluvy a lži pro rodiče, aby jim prodloužili večerku. Jsem zděšená z nelidského zacházení se zvířaty v potravinářském průmyslu a nedostatek vody na zeměkouli, zatímco ostatní řeší známky ve škole. I já se sice hroutím ze školy, mlátím s učebnicemi o zem,vztekám se, nadávám a je mi kolikrát do breku. Ale ne proto, že se bojím špatné známky. Štve mě, jak je vyučování příšerně stereotypní, jak ze školy odcházím bez jakýchkoliv nových znalostí, jak se učíme milion věcí, které v životě nevyužiji a z toho, co v životě potřebovat budu umím vlastně úplné kulové ... Štve mě, že škola zabírá obrovskou část mého času, ale často mi vůbec nic nepřináší. Štve mě celý systém školství, hodiny kde učitel odvykládá látku a všichni musí jen tiše poslouchat a tupě opisovat z tabule. Štve mě, že přestávám vidět v učení toho všeho smysl. A začíná mě štvát i to, že jsem si jako téma seminární práce vybrala motivaci ke studiu, když já sama už jsem ji z velké části úplně ztratila ...

Venčení psa - Jack russel teriér

Nebaví mě tenhle věk. Chtěla bych cestovat, zařizovat si vlastní byt, založit si svou vysněnou restauraci a dělat něco, díky čemuž bych si večer mohla lehnout do postele s pocitem, že celý den den měl nějaký smysl. Místo toho mě často přepadá pocit, že bych si nejradši sbalila batoh a sedla na první vlak/autobus/letadlo a odjela někam hodně daleko, do jiné země, mezi jiné lidi, do jiné doby. Někam, kde by mi nikoho nezajímalo, jestli mám maturitu k tomu, abych si mohla udělat lektorský kurz jógy. Někam kde bych se mohla vzdělávat v oboru, který mě zajímá bez toho, aniž bych musela promrhat spoustu let studiem něčeho, o čem bezpečně vím, že nikdy nebudu mít šanci zužitkovat. Někam, kde jsou na sebe lidé milí, navzájem si pomáhají a podporují se místo toho, aby se předháněli před ostatními a nenáviděli každého, kdo je v něčem lepší než oni sami. Někam, kde se lidé zajímají o své zdraví a nechodí do supermarketu nakupovat levné salámy, majonézové pomazánky a jedovatě barevné limonády ...

Nevím, kde tohle místo je. Možná, že ho jednou najdu sama ve svém okolí, možná že budu muset počkat až budu plnoletá a potom procestovat celý svět. Ale udělám všechno proto, abych ho našla ... ♥

Žádné komentáře:

Okomentovat

F