neděle 7. června 2015

Je škola ztráta času?

Jako většinu dětí, i mě dříve zajímalo všechno okolo mě. Fascinovaly mě přístroje jako je počítač nebo televize a přemýšlela jsem spoustu času o tom, jak všechny ty pouhé krabice plné drátků, koleček a destiček dokáží vytvořit něco tak úžasného. Také jsem nedokázala pochopit, jak funguje doručování pošty – vždycky jsem si představovala, že po vhození do schránky dopis zneviditelní a jakýmsi způsobem se vzduchem dopraví až k příjemci. Chtěla jsem prozkoumávat svět, , znát odpovědi na všechna svá "proč?" a "jak?" ...


Když jsem ještě chodila do školky, milovala jsem hrát si na školu. Probíhalo to zhruba následovně: nachystala jsem do aktovky pár sešitů a knížek, udělala jsem si svačinku a s mým o čtyři roky mladším bratrem jsem si hrála na hodinu matiky nebo češtiny, po pár minutách jsem udělala přestávku, kdy jsem si snědla svůj rohlík s medem a pokračovali jsme dál.

Do první třídy jsem se těšila a prvního září jsem šla poprvé do školy docela s nadšením. To ale už v listopadu poněkud opadlo. Už ve školce jsem uměla počítat do dvaceti, četla jsem a uměla jsem psát, takže jsem nechápala, proč mám do školy chodit. Máma mi stále dokola vysvětlovala, že do školy chodíme, abychom se naučili spolupracovat, abychom se něco naučili nového, abychom si našli kamarády, abychom rozuměli světu … Já jsem se ale každý den pořád dokola ptala, proč mám do školy chodit, když už všechno umím. Máma to vydržela asi měsíc, až už to nezvládla a rozkřikla se: „Školní docházka je povinná už od Marie Terezie a když tam nebudeš chodit, mě zavřou a tebe pošlou do dětskýho domova.“ To mě sice přinutilo se už dál neptat, ale z mé touhy objevovat svět jen proto, že mě to zajímá, se stalo sběratelství červených puntíků, hvězdičkových razítek, pochval, jedniček a zároveň snahou vyhnout se černým puntíkům a špatným známkám … Díky tomuto školnímu přístupu se pořád šprtáme nazpaměť, aniž bychom se snažili látce porozumět, opisujeme z taháků nebo od souseda, jenom abychom dostali dobrou známku. Naštěstí alespoň doma rodiče zajímalo spíš, jak jsem celý den ve škole prožila, než jestli jsem dostala jedničku nebo trojku.

Poslední dobou trpím během dopoledne, stráveného ve škole, příšernou únavou. Není to něco, co by vyřešil dlouhý spánek a hrnek kávy. Je to únava ze stereotypu a naprosto konstantního každodenního koloběhu. Člověk by měl mít určitý obecný přehled a základní znalosti - umět sčítat, odčítat, dělit a násobit, vědět, že byl nějaký Shakespeare, znát, s jakými státy sousedí Česká republika a podobně. Přijde mi, že díky tomu máme daleko víc témat, o kterých se může s lidmi bavit a mě osobně navíc prostě baví být „chytrá“. Připadám si super, když vím, jaké je hlavní město Bangladéše nebo jak se dělí sociální skupiny …. Ale naprosto nenávidím, když nás učitelé motivují tak, že nedokáží uvést jiný důvod, jak se daná látka dá využít než, že to "budeme potřebovat u maturity" nebo, že se to "může objevit na přijímačkách na vysokou" a podobně. Je to to samé, jako kdyby říkali "Hm, je to sice naprostá hloupost, v životě naprosto nevyužitelná, ale budete to potřebovat u maturity/na přijímačkách". Ráda bych se učila s jiným důvodem, než jen maturitu. Ráda bych se učila, protože mě učení baví, protože se dozvídám nové informace, ráda bych se učila s nějakým vnitřním zájmem.

Dala jsem dohromady pár věcí, které by mě osobně pomohly k tomu, aby chození do školy nebylo jenom „docházení“, ale abychom čas ve škole nějak smysluplně využili:
  • Vědět, jak smysluplně danou látku využiju ve vlastním životě
  • Volitelnost předmětů
  • Větší důvěra ze strany učitelů – když mě látka zajímá, jsem schopna se naučit obrovské množství informací, nepotřebuju každý den psát písemku a dostávat známky
  • Více prostoru pro kreativitu, diskuzi, vyjádření názorů – ne jen „buďte zticha a opakujte po učiteli“
  • Prostor pro objevení svých silných stránek
  • Menší počet vyučovacích a víc času pro samostudium (souvisí s důvěrou v naši zodpovědnost)

Jste spokojení s učením ve škole?

Žádné komentáře:

Okomentovat

F