pátek 4. dubna 2014

Smrt

Spousta lidí se smrti bojí, já ne. Až udělám všechno, co jsem za život udělat chtěla, budu stará, život za sebou, potom se nebudu bát toho, až nadejde můj den. Jediné, co mi dělá starost, jsou lidi okolo. Neděsím se vlastní smrti, ale nedokážu si představit jaké to bude, až tu nebudou mí rodiče, prarodiče, popřípadě kamarádi ...

Staré umyvadlo černobílé


Od malička jsem často přemýšlela o tom, co je po smrti. Nikdy jsem nerozuměla tomu, jak se říká, že člověk "spí na věčnost" nebo něco v tomhle smyslu. Říkala jsem si, to přece nejde, aby člověk spal na pořád! I ve spánku se dějí různé věci a pokud mrtvý nedělá už vůbec nic, o čem se mu vlastně zdá? Je to jenom černá, nekonečná tma?

Když jsem měla asi 3, 4 roky, zemřela mi prateta. Tenkrát jsem byla ještě dost malá na to, abych o tom přemýšlela, navíc sice teta bydlela s babičkou, kam jsme pravidelně jezdili, ale moc jsem ji vlastně neznala. Nebyla jsem ani na pohřbu.  Když mi bylo sedm, zemřela mi prababička. Sice jsem pořád byla ještě docela malá, ale tenkrát už jsem si to všechno začala uvědomovat. Že už se s ní nikdy nebudu moc o ničem bavit, hrát si s ní, že už ji zkrátka nikdy neuvidím. Bylo to zrovna pár dní po mých narozeninách. Nedorazila na mou rodinnou oslavu narozenin, protože jí nebylo dobře. Pár dní před tím, než se "odešla na věčnost" jsem večer brečela a ptala jsem se mámy, proč lidi musí umírat. Měla jsem zničehonic špatný pocit, že tu prababička dlouho nebude. Máma mi tenkrát vysvětlila, že kdyby lidi neumírali, bylo by nás tu za chvíli tolik, že bychom se ušlapali, že tolik lidí jednoduše na zemi být nemůže. 

Staré knihy

Ten den, kdy babička mámě volala tu zprávu, si pamatuji jako by to bylo nedávno. Máma se zavřela v koupelně a brečela. Já ze začátku nechápala co se děje, myslela jsem, že je to kvůli něčemu co jsme jí řekly mi s bráchou nebo táta, že jsme ji prostě něčím naštvali .. jenže pak mi táta řekl, co se doopravdy stalo. 

Dlouho mi trvalo zbavit se toho nepříjemného, svíravého pocitu, kdykoliv jsme měli jet k prarodičům na návštěvu. Bylo to, jako by tam prababička pořád byla. A přitom už nebyla vůbec.

Podzimní listí

Každopádně, teď když o tom všem přemýšlím, moje představa smrti se o moc nezměnila. Jelikož nevěřím na nebe a peklo, tak věřím v to, že po tomhle životě bude další život. Na tom mě ale docela štve, že pokud to takhle vážně funguje - a my už jsme před tímto životem žili nějaký jiný, nepamatujeme si v tom případě na lidi, které jsme v něm potkali. Což je mi líto. Nechci zapomenou na lidi, kteří jsou teď okolo mě.

Je asi lepší věřit, že je nějaké nebe, kde se všichni sejdeme a uvidíme znovu ty, kteří tam na nás teď čekají ...

Žádné komentáře:

Okomentovat

F